Mein sanfter Novembergott

Wie zart diese blasse Sonne heute auf den Häusern sitzt,
wie eine Oblate, Hostie, umkränzt von der Linie hellblauer,
du würdest sagen ätherischer, engelsgleicher Wolken –
das Leben plötzlich bereit, sich mit dem Gebet zu verloben.

Doch hier liegt er nicht, mein blauer gelber Novembergott,
dessen Augen mich anzwinkern von gebückten Rücken
der Rentnerin, die vom Einkauf zurückkehrt.
Denn Gott ist voll der Schmerzen, seine Gelenke knacksen,
sodass ihn die Sonne geruhsam nur streichelt.

Mein sanfter Novembergott dreht sich gegen den Wind,
oder pinkelt heimlich auf Glasbruch im windgeschützen Hof.
Meinen sanften Novembergott quälen Miete und Rheuma,
mein sanfter Novembergott ist immer in allem so schrecklich allein,
nur manchmal pustet wer auf seine Wehwehchen. Dann träumt er
und erinnert sich für einen Augenblick an die goldenen Zeiten,
als die Gebirge vor ihm erbebten
und das Wasser zurückwich im Staunen.

Můj něžný listopadový Bůh

Jak jemně to bledé slunce sedí dnes na domech,
jak oplatka, hostie a kolem linka světle modrých mraků,
řekl bys éterických, andělských –
život náhle přichystán na zásnuby s modlitbou.

Zde ale nespočívá můj modrý žlutý listopadový Bůh,
jehož oči na mě pomrkávají ze sehnutých zad
důchodkyně, která jde právě z nákupu.
Je totiž bolestivý Bůh a praská mu v kloubech.
A tak ho slunce jen pokojně hladí.

Můj něžný listopadový Bůh se otáčí proti větru,
nebo tajně močí na rozbité sklo na dvorku v závětří.
Mého něžného listopadového Boha trápí činže i revma,
můj listopadový Bůh je na všechno strašně sám,
ale občas ho někdo pofouká. To se pak zasní,
a na okamžik si vzpomene na zlaté časy,
kdy hory se před ním chvěly
a vody ustupovaly v úžasu.

Wiener Wunder

für Michal Habaj

Siehe, die LEERE, die Leinwand,
leg die Hand darauf, durchwühl,
durchfahr, fühl das Gewicht,
sie zittert, zittert und stöhnt,
klagt, schlägt wie eine spitze Welle
gegen das Eisen der Schiffe am Ufer
der Donau, siehe, sie umschlingt dich,
lässt dich los und öffnet dich
Lass fallen die Zügel, lass frei das Gespann,
dass sie donnert und weht und atmet,
gähnt, lechzt und pfeift, diese
LEERE, hier inmitten der Brust,
in diesem Wien, das dich betrat
und dich völlig durchwuchs
mit seinem goldenen Geäder,
bis du ein laubiger Baum wardst,
halb fröhlich, halb schmerzvoll Nein,
das soll keine Stadt des Todes sein,
kein Kummer, kein Hain massiver Urnen,
nein, dieser Augenblick des Nichtseins
ist anders, gekrönt von der Herrlichkeit
des Himmels segelt, steigt er herab
wie ein Adler bei grollender Orgel Oder
anders, in diesem Riss, als das Gedicht
sich zu nahen versuchte (ach, wie du wolltest,
wie sehr du wolltest, dass seinem schmalen Haupt
Pfauenfedern entsprössen, als es schlendernd
näherkam), und in diesem Augenblick,
klopfte an dein Knie, es war eher ein Hörnchen,
denn so mächtig war das Klopfen, ein kleines
arabisches Mädchen und stieß auf Wiener Art
tschüss hervor, und du hast in seinem Lachen
Schwalben gelesen, zur geröteten
Dämmerung strömend, eine riesige Hoffnung,
und die verschluckte Schiffe und Dom,
umschlang dich, die Stadt, und dann …

Die Raben über den Köpfen
krächzten ihre fünfundzwanzig Wörter,
zwei Chinesen in grauen Gewändern
küssten sich auf der Glasterrasse,
und drüben drehte sich selbst
die Moschee im Gemeindebau um,
als die Frau mit sattroten Lippen
eine Zornträne vergoss, und ihr Mann
sperrangelweit blieb Dieser schläfrige laue
Abend der Stadt vor der Wahl, zwei Männer,
einer, im glänzenden schwarzen Etwas,
wedelt mit einem gelben Band, der andere,
mit Zopferl, bemüht sich, mit der Stimme
diese weiche Leere zu brechen, und keiner
der beiden ahnt, ein Märtyrer
meines Gedichts zu sein

Die Sonne steht schon tief, trägt
zarte Spinnenzüge, leicht trunken
vom Tag stirbt sie dieses Mal bald
und ersteht vielleicht morgen von den Toten
Natürlich bringe ich Blumen vorbei,
nachts vor der Dämmerung, das riet man mir
in der geblendeten, kreisgeschnittenen Bank,
in der Sonnenstille wurde ich schön,
rief sie mir zu, und unter ihrer Fassade
las ich ihre Sehnsucht, dass Maria Theresia
über ihr in die Hocke gehen,
die hundert kaiserlichen Röcke heben
und ihr auf den Kopf pinkeln möge,
das sind mir Träume einer psychoanalytischen Stadt,
macht nichts, das Leben kann so schrecklich
glücklich sein zu jeder Zeit, auch heute,
da die WELT ihre faschistische Retroplatte
abspielt Dennoch leuchten drei Tücher rot, weiß,
schwarz
durch die Straße, und drei muslimische Mädchen
schwatzen um ihr Leben, und aus ihrer Lebendigkeit
lacht selbst der Gehsteig verjüngt
Heute lieben sich in Wien
Leben und Leben nämlich ungehemmt

(Ich bin nichts als dieses Leben)

Vídeňské zázraky

Michalovi Habajovi

Hleď Prázdno, plátno,
polož na něj ruku, zašátrej,
prostrč ho, potěžkej,
chvěje se, chvěje, sténá,
naříká jak špičatá vlna narážející
do lodního železa u břehu
Dunaje, hleď, jaké je, svírá tě
a pak hned pustí, otevře
Povol, povol, pusť spřežení,
ať zaduní, ať duje, ať dýchá,
zívá, lační, ať hvízdá, to
Prázdno, tady uprostřed hrudi,
ve Vídni, která si do tebe vlezla
a celičkého tě prorostla
svým zlatým žilkovím,
až je z tebe strom košatý,
napůl radostný, napůl bolestný Ne,
nemá to být město smrti,
žádné žaly, ani masivní urny,
ne, tenhle okamžik nebytí
je jiný, korunován slávou nebes
snáší se, sestupuje jak orlice
za zvuků hřímajících varhan A nebo
jinak, v té trhlině, když se báseň
pokoušela přijít (ach, jak si chtěl,
jak moc jsi chtěl, aby jí z útlé hlavy
sršela paví péra, když loudavě
přicházela), v tom okamžiku,
ti do kolena, spíš do kolínka,
takovou moc měla, ťukla
arabská holčička a po vídeňsku vyhrkla
tschüss a tys v jejím smíchu
vyčetl vlaštovky mířící
k červánkům, obrovskou naději,
která spolkla lodě i Dóm,
objala tebe, město a pak…

Havrani nad hlavou
krákorali svých dvacet pět slov,
dva Číňani v šedivých šatech
na skleněné terase se políbili
a zatím naproti i sídlištní
mešita se otočila, když ženě
sytě rudých rtů ukápla
slza hněvu a její muž zůstal
dokořán To ten ospalý teplý večer
v předvolebním městě, dva muži,
jeden v lesklém černém čemsi
mává žlutým páskem a druhý
s copánkem snaží se hlasem zlomit
to měkké prázdno a ani jeden netuší,
že se z nich právě stali
světci mé básně

Slunce už je nízko, má jemné
rysy, pavoučí, mírně opojené
dnem protentokrát brzy umře
a zítra možná z mrtvých vstane
To se ví, že mu přinesu květiny,
v noci před svítáním, poradila mi to
oslněná vykroužená banka
slunečním tichem jsem zkrásněla,
volá na mě, a já čtu pod její fasádou
touhu, aby si nad ní dřepla
císařovna Marie Terézie
vykasala si sto svých sukní
a vyčůrala se jí na hlavu,
to jsou mi sny psychoanalytického
města, nevadí, život umí být strašně
šťastný kdykoli, dokonce i dnes,
kdy Svět přehrává fašistické
retro I tak tři šátky, rudý, bílý, černý,
svítí ulicí, tři muslimské holky
šprechtí o život a z jejich
živosti i chodník se mladě směje
Dnes ve Vídni totiž
život se životem se miluje bez zábran

(Nejsem než ten život)

Mein Volk

Das Volk ist eine große Sonne
Pablo Neruda

Ich rief (in den Bereich des nächtlichen Traums):
Du hasst Ausländer
Liebst keine Verse
Du bist nicht mein Volk

Doch mein Volk schwieg,
Denn es liest keine Verse.

Ich sagte (im selben Traum):
Du lügst dir in die Tasche
Bestehst nicht vor wahren Tyrannen
Unterdrückst die, die schwächer sind als du

Doch mein Volk schwieg,
Denn es hört keine Poesie.

Ich sagte (in den Blasenbalg der Nacht):
Dein Blick ist ein blinder Pfau
Deine Angst macht dich zu einem
Zerrupften Löwen

Doch mein Volk schwieg,
Denn es kennt diese Sprache nicht.

Ich sagte (es dämmerte fast):
Die Geschichte ist jetzt
Harter Stein und weiches Blut
Was machst du damit?

Statt der Antwort
Verlachten mich nur die Vögel aus Blech
Und flüsterten in den Wind
Es gibt kein Volk
Es gibt keinen Dichter
Es gibt nichts

Und dann weckte mich
Jemandes Schreien

Můj lid

Lid je velké slunce
Pablo Neruda

Řekl jsem (do prostranství nočního snu):
Nenávidíš cizince
Nemiluješ verše
Nejsi můj lid

Ale můj lid neodpovídal,
Protože nečte verše.

Řekl jsem (v tomtéž snu):
Lžeš si do kapsy
Neumíš se bránit před pravými tyrany
A utiskuješ slabší, než jsi ty sám

Ale můj lid nic neřekl,
Protože neslyší poezii.

Řekl jsem (do měchu tmy):
Tvůj zrak je slepý páv
Tvůj strach z tebe dělá
Vypelichaného lva

Ale můj lid mlčel,
Protože nezná takovou řeč.

Řekl jsem (už skoro svítalo):
Dějiny jsou teď
Tvrdý kámen a měkká krev
Co s tím uděláš?

Místo odpovědi
Jen plechoví ptáci se mi smáli
A do větru šeptali
Není lid
Není básník
Není nic

A tu mě probudil
Něčí křik